Za Václavem Havlem

Vzpomínat na Václava Havla nejde jinak než osobně. Za pravdu mi jistě dají všichni ti, kteří před 22 lety stáli na nejrůznějších náměstích naší republiky, cinkali klíči a měli pocit, že konečně máme prezidenta. Jak ale sdělit emoce, pocity smutku, které se dostavily poslední adventní neděli, lidem, kteří jsou o generaci mladší než vy, těm,  kteří tu dobu znají jen zprostředkovaně a pro které je Havel možná jen postava z učebnice?  Na toto vše myslím, když stojím s oktavány našeho gymnázia před Matyášovou branou. Zní smuteční pochod, prochází průvod, začíná pršet… za chvíli je po všem, jdeme pěšky na Hradčanskou, nikomu se  moc mluvit nechce… "A musíme na matiku a latinu?“, ozvalo se. Nemám náladu říct jim, že by nebylo špatné vrátit se…, ale co, třeba jsem byla stejná. Proč se vracet?, je přece tolik důvodů se omluvit. Po obědě strčím hlavu do třídy přesvědčit se, pro kolik těch hrdinů naší doby smuteční pochod nebyl záminkou se ulít z dalšího vyučování. Jsou tam všichni, do jednoho.
                        Nepřestanete fascinovat, Václave Havle.
                                                                                                                                                                         Andrea Žišková